Svatby patří mezi ty
nejpěknější události v životě a svatba našeho syna nebyla
výjimkou. Dnes, když píši tohle povídání, už nějaký ten rok
utekl, mladí mají malou princezničku Kristinku a za sebou
věci pěkné i smutné, prostě jak to život přináší a my starší
a pokročilé už víme. Na věci smutné člověk nikdy není
připravený, věci krásné a radostné člověk musí prožit a
radovat se. A my jsme se radovali.
Oba mladí mají už něco za sebou, brali se, když už oběma
lehce přelezla třicítka. Snad o to víc si dnes váží všeho
pěkného, co spolu zažívají a když k nim přijedeme, mají doma
pohodu a klid. Takové to teplo, co když se vytvoří, lidé jej
vnímají a je jim pak dobře. A rodiče u svých dětí vnímají
asi nejvíc. Však mně všichni starší a pokročilí rozumí, já
vím.
Svatba to nebyla velká, jen rodina a ti nejbližší, ale
nádherná, veselá a pohodová, prostě taková, jaká má být.
